Věnec upletený z jehličí, především z jedlových větví, ozdobený čtyřmi svícemi a fialovými nebo červenými stuhami, je dnes už běžnou výzdobou nejen našich kostelů. Pořizovat si věnec na začátku Adventu bývá dnes běžným zvykem skoro ve všech rodinách, neboť jej považujeme za příhodnou dekoraci předvánoční doby. Je to pouze další ozdoba prostoru, nebo má i hlubší, duchovní význam?
Když se podíváme na dějiny tohoto hezkého předmětu, překvapí nás, že se nejedná o staletou tradici. Vždyť letos uplyne jen 188 let od jeho prvního rozsvícení. Etnografům někdy nestačí pouze takto „krátká“ historie tohoto symbolu Adventu, proto někteří poukazují na jeho souvislost s bavorským zvykem budování pyramid ze svící tzv. Paradeisl (Paradeiser, Paradeiserl). Jiní sahají po duchovním významu stromu, jako symbolu lidského života, nebo větviček, které v zimě rozkvetly, neboť byly v domech v teple, a byly tedy stále zelené. Důvody vzniku adventního věnce nás však vždy nakonec přivedou k tomu základnímu – do hloubi srdce, spíše než k vědecky pojaté logice.
Historie adventního věnce nás přivádí na předměstí města Hamburku, do domu péče o opuštěné děti „Rauhen Haus“, který vedl německý evangelický pastor a teolog Johann Heinrich Wichern (+ 7. 4. 1881). Ten usiloval mezi věřícími o obnovu křesťanského způsobu života, tzv. vnitřní misii. Jeho dílem byly „vesnice dětí“, kde se se svými spolupracovníky věnoval opuštěným dětem a mládeži. Vyučoval je profesně, ale velký důraz kladl také na duchovní rovinu. Wichern chtěl připravit mládež na slavení narození Páně a proto připravil na dobu Adventu speciální katechezi.
V roce 1833, v sobotu před první nedělí adventní o 16. hodině, když se v sále shromáždila mládež na modlitbu, zapálil první svíci na velkém svícnu, který zhotovil jeho známý. Mládež pak ozdobila stěny sálu větvičkami z jedle. Vedle svícnu také položili jedlové větve do tvaru kříže. Každý den se pak všichni scházeli u tohoto svícnu na modlitbu, jenž pozůstávala ze čtení Božího slova, jeho výkladu, zpěvu adventních písní, reflexe a modliteb. Přitom se vždy zapalovala další svíce, v neděli větších rozměrů. Zde je nutné připomenout, že v rámci obnovy národního ducha v Německu v 19. století, se především u mládeže objevil sentiment – návrat k přírodnímu kultu vycházejícího z germánské mytologie, což bylo zapalování ohňů v různých dobách během roku. Zároveň se hodně uplatňovalo zdobení květy, věnci či svícemi a nosily se pochodně. Tyty tradice určitě nebyly přímým předchůdcem adventního věnce, ale příznivě přispěly k jeho vzniku. Zvyk zavěšovat věnec před svátky narození Pána se rychle rozšířil v protestanských oblastech.
Příklad hanzovního města, totiž slavit dobu adventu pod věncem s rozžatými svícemi, rychle převzal dům sirotků Tegel v Berlíně. To začalo ovlivňovat i pojetí doby před Vánocemi jako období štědrosti, spojené s pomocí bližním. U mnoha adventních věnců se konaly dobročinné sbírky. Věnec postupně dostal formu kruhu a počet jeho svící se upravil na definitivní čtyři. Ve 30-tých a 40-tých letech 20. století se adventní věnec stává populárním i v katolické církvi v Německu a Rakousku. Patrně prvním oficiálním byl věnec zavěšený o Adventu v kostele svatého Sylvestra v Mnichově v roce 1930 nebo 1931. Od roku 1937 se v Mnichově konalo požehnání věnců, přinesených rodinami, kde v soukromí vznikla tradice slavit u něj domácí duchovní prožívání Adventu. Byl to i důsledek první světové války, kdy přes vojenské lazarety a nemocnice došlo k rozšíření zvyku zapalovat na adventním věnci svíce.
Adventní věnec má i navzdory své „krátké“ existenci zajímavou symboliku. Při pohledu na něj vnímáme neustálý Advent, který nás s pominutelným světem vede k eschatologii, k věčnosti z našeho času. Čtyři svíce představují čtyři věže, které symbolizují Svaté město. Zde je také na místě obrátit svůj pohled na 21. kapitolu Zjevení apoštola Jana, kde jsou svíce rozmístěny ve tvaru čtverce.
Kruhový tvar věnce představuje kruhový tvar země, kosmos, který očekává svého Spasitele, zároveň je symbolem samotného Boha, který je bez začátku a konce, je věčný. Tím, že se věnec žehná na začátku liturgického roku je to i „věnec roku dobrého Boha“. Světlo čtyř svící poukazuje na pravdivé světlo, na narození Ježíše. Jeho zelená barva je také symbolikou liturgického roku – zelená je barvou naděje. Zelené větvičky značí život a společenství. Věnec je znakem naděje, že vítězstvím je život, ne smrt a temnota. Věnec je i symbolem jednoty křesťanů, kteří setrvávají na modlitbách a s radostí očekávají Spasitele, je znakem Toho, který má přijít. Příchod Krista se zde nevnímá pouze jako Narození Páně které slavíme každoročně, ale také jakou druhý příchod na konci času. Zelené větve znamenají nekonečný život, jenž vychází ze vzájemného kontaktu Boha a lidí, což je realizace spásy, definitivního vítězství nad hříchem a smrti. Červeno – fialové stuhy adventního věnce znamenají radost nad příchodem Krista, Krále věků, fialová barva připomíná liturgickou barvu Adventu a duchovní morální přípravu, kdy ve svém nitru připravujeme prostor pro příchod Boha.
Významnou součástí věnce jsou svíce, neboť Bůh je tvůrcem světla, světlo je darem Boha, Kristus je pro svět světlem, zjevení Krista jako světlem světa, věřící jsou děti světla. Vycházejíc z evangelisty Jana shrneme: Světlo – život – Kristus – věřící – Bůh (Jan 1, 1-17). Umocňování světla skrze postupné zapalování svící na věnci pak jasně zaznívá ve slovech proroka Izaiáše: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo.“ (Iz 9,1)
Tradičně jsou na adventním věnci čtyři svíce (nebo především v západní Evropě také pět, kdy pátá je uprostřed věnce). Pokud je věnec zavěšen na konstrukci, která vychází ze stojanu, bývá zvykem pátou svíci nahrazovat podobiznou Panny Marie. Význam svící vychází jak z Bible, tak z lidové tradice, která chce vyzvednout duchovní hodnoty v člověku. Barva svící může být fialová – barva pokání, postu, očekávání příchodu Krista, jenž na kříži trpěl za hříchy lidstva. Tato barva je na třech svících. Třetí v pořadí může být růžová, jenž znamená podle vstupní antifony z listu apoštola Pavla Filipanům (Flp 4,4.5) radost (Gaudete) nad blízkostí slavnosti Narození Páně. V protestanských zemích se používají červené svíce, neboť symbolizují Krista, jenž prolil svou krev za spásu světa. Tato barva svící se hojně vyskytovala na věncích v oblasti Krušných hor pod vlivem sousedního Saska. Na adventním věnci ale také můžeme vidět svíce modré, které upomínají na královskou hodnost Krista. Pátá svíce je tradičně bílá, zapaluje se na Štědrý den a její barva symbolizuje život Ježíše Krista, ale také ráj.
I když je tradice adventního věnce poměrně mladá, zapalování svící v době adventní má tradici v návaznosti na Roráty. K nim patří rorátní svíce a ke sloužení rorátních mší se váže i tradice zapalování sedmé svíce. V Německu nebo Polsku existovala o Adventu tradice zapalování sedmiramenného svícnu, v němž mnozí spatřovali obraz Jeruzalémského chrámového svícnu. Jeho smysl ve středověku symbolizoval zapálením jedné svíce za každý stav společnosti (král, biskup, šlechtic, zeman, rytíř, měšťan, rolník), že jsou všichni připravení na soud Boží a setkání s Kristem. Proto se také tyto svícny objevovaly především v katedrálách a významných chrámech. Takový svícen také pro některé symbolizoval sedm radostí Panny Marie.
Adventní čas je poměrně krátký, i když v minulosti trval někde i šest týdnů. Ve svém závěru nabírá slavnostní barvy Božího narození. Věnec tak pomyslně přechází k nejznámějšímu symbolu doby vánoční – vánočnímu stromu.
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Použitá literatura:
Benedikcionál. Praha, 1994
Obřady žehnání. Praha, 2013
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon symboli liturgicznych. Kraków, 2012
VAVŘÍNOVÁ, Valburga: Malá encyklopedie Vánoc. Praha, 2002