Svatý Jan Pavel II. a svatý Václav
Dne 16. října 1978, před 45 lety, začal v 18.15 hod. vystupovat bílý kouř z komína Sixtinské kaple a za malou chvíli zazněla z papežské loggie svatopetrské baziliky radostná slova, která pronesl protojáhen kardinálského sboru kardinál Pericle Felici: „Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam! (Zvěstuji vám velikou radost: Máme papeže!)“
Pak následovalo oznámení jména zvoleného a svět byl překvapen. Stal se ním 58letý krakovský arcibiskup, kardinál Karol Józef Wojtyła, který z úcty ke svým předchůdcům a jejich dílu přijal jméno Jan Pavel II. (*18. května 1920, † 2. dubna 2005) Dějiny mu dají přízvisko Veliký. Pro nás je však podstatné, že se stal svatým a blízkým každému jednomu z nás, skrze svou lásku, kterou ukazoval, jak milosrdný a milující je Bůh.
Pro nás je možno zajímavé připomenout, že dříve, než začal svou cestu ve stopách svatého apoštola Petra, byl arcibiskupem, metropolitou krakovské arcidiecéze (jmenován papežem Pavlem VI. 30. prosince 1963, jmenování zveřejněno 19. ledna 1964, inaugurace 8. března 1964), která má svou katedrálu na jednomz nejvýznamnějších míst polských dějin, na Wawelu, královském hradě, jenž je na kopci nad městem Krakov. Do jisté míry se to dá přirovnat k panoramatu Prahy, kde nad městem trůní Pražský hrad a do nebeské výšky nad městem, se hrdě tyčí věže velechrámu sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha.
Díky dějinným událostem a také vazbám panovnických rodin je wawelská katedrála a bazilika zasvěcena svatému Stanislavu a svatému Václavu, mučedníkům. Když navštívíme tento mimořádně významný chrám Polska, tak ve východním ochozu katedrály za hlavním oltářem nalezneme oltář našeho národního patrona, svatého Václava.
Díky této skutečnosti pak není překvapivé, že svatý Jan Pavel II. – Karol Wojtyła přijal před 65 lety biskupské svěcení, právě na slavnost svatého Václava, jednoho z patronů katedrály, 28. září 1958 (jmenován 4. července 1958 papežem Piem XII. za pomocného biskupa krakovského a titulárního biskupa v Ombi) z rukou arcibiskupa Eugeniusze Baziaka, spolusvětiteli byli biskupové Franciszek Jop a Bolesław Kominek.
Autorizovaný životopis svatého Jana Pavla II. Svědek naděje (s. 154 – 155), nám k tomuto dni poznamenává: „V den sv. Václava, 28. září 1958, vstoupil Karol Józef Wojtyła do wawelské katedrály, aby byl vysvěcen na biskupa, přijal plnost kněžství a stal se – podle teologie církve ┬ nástupcem Kristových apoštolů. Katedrála byla plná Wojtyłových přátel, kolegů z univerzity a pochopitelně členů środowiska, z nichž si nikdo nedal zkazit náladu deštivým počasím.
Arcibiskup Baziak seděl na arcibiskupském trůnu neboli na sedes, otec Wojtyła stál před ním. Arcibiskup zahájil obřad žádostí o přečtení apoštolského mandátu, papežského svolení ke svěcení nového biskupa. Byl to poslední historický akt devatenáct let dlouhého pontifikátu Pia XII., jenž zemřel o jedenáct dnů později. Baziak potom prozkoušel nově vyvoleného biskupa z jeho oddanosti církvi. Nikdo o jeho víře nepochyboval, byl to ale starý církevní zvyk, podle něhož se musí služebníci církve veřejně vyznat svou víru a horlivost v biskupské službě těm, kterým byli povoláni sloužit a vést je. Potom začala mše.
Po prvním čtení z Písma svátého Wojtyła ulehl tváří k zemi. Sbor přitom nad ním zpíval litanie ke všem svátým. Na konci litanií Wojtyła poklekl před Baziaka, který nyní seděl na biskupském stolci před hlavním oltářem. Uprostřed hlubokého ticha položil arcibiskup Baziak s pomocí dalších dvou biskupů otevřený evangeliář, jho Kristovo, na Wojtyłovu skloněnou šíji, načež spolu s dalšími dvěma světícími biskupy položil své ruce na jeho hlavu. Arcibiskup se pak pomodlil konsekrační modlitbu, v níž Boha prosil, aby byl nový biskup posvěcen „rosou Božího pomazání“.
Zatímco jeden z přisluhujících knězi obvazoval Wojtyłovu hlavu kusem dlouhé bílé látky, Baziak poklekl před oltářem a zanotoval hymnus k Duchu svátému „Veni creator spiritus“. Chór převzal melodii, Baziak znovu usedl na sedes, pomazal Wojtyłovu hlavu svatým křižmem a modlil se: „Budiž tvoje hlava pomazána a posvěcena nebeským požehnáním…“ Potom Wojtyłovi třikrát požehnal, a když si očistil ruce od křižma kousky chleba, odzpíval světicí modlitbu, v níž prosil Boha, aby nový biskup „byl neúnavný ve své starostlivosti, horlivý v duchu; nechť nesnáší pýchu, nechť chová úctu k pokoře a pravdě a nikdy ji neopouští, přemožen lichotkami či strachem“.
Baziak poté pomazal ruce nového biskupa a ovázal je bílou látkou. Propůjčil Wojtyłovi biskupskou berlu a vložil do jeho pravé ruky biskupský prsten a přitom se modlil: „Přijmi tento prsten, znak věrnosti, nechť nikdy neznesvětíš, ozdoben nezdolnou vírou, snoubenku Boží, jeho svátou církev.“ Potom Baziak sňal evangeliář ze šíje biskupa Wojtyły, přiložil jej k jeho svázaným rukám a modlil se: „Přijmi evangelium a jdi kázat lidem, jež ti věří, neboť Bůh má moc plodit v tobě svou milost, on, jenž žije a panuje na věky věků.“ Nový biskup odpověděl: „Amen“, a vyměnil si s arcibiskupem Baziakem a dalšími světicími biskupy políbení pokoje.
Poté, co si biskup Wojtyła omyl ruce, mše pokračovala četbou evangelia a kázáním arcibiskupa Baziaka. Když začalo obětování, věnoval biskup Wojtyła svému světicímu biskupovi tři dary: dvě zapálené svíce, dva malé bochníky chleba a dva soudky vína. Svíce nesl Zdzisław Heydel, někdejší kajakářský „admirál“, a Marian Wojtowicz, který se později stane prvním knězem společenství založeného Albertem
Chmielowskim. Bochníky chleba přinesl Stanisław Rybicki a – v souladu se starobylým krakovským zvykem – zástupce pekařského cech u. Soudky vína nesl Jerzy Ciesielski a Zbigniew Silkowski, přítel nového biskupa z rodných Wadowic.
Na konci mše položil arcibiskup Baziak na hlavu klečícího Wojtyły biskupskou mitru. Život si pak zahrál na umělce, když sluneční paprsky prorazily příkrov mraků a mozaiková okna katedrály, aby nově vysvěceného biskupa zahalily do hřejivé záře. Baziak přivedl Wojtyłu k biskupskému stolci. Za zpěvu arcibiskupa a jeho dvou pomocníků usedl biskup Wojtyla s odznaky své biskupské hodnosti před shromážděnou obcí na biskupský stolec. Když sbor převzal melodii chvalozpěvu díkuvzdání „Te Deum“, biskup Karol Wojtyła povstal, prošel katedrálou a shromážděným požehnal.
Možná to bylo v tomto okamžiku zdlouhavého obřadu, kdy jeden z bývalých kolegů z chemičky Solvay vykřikl: „Lolku, nedej se!“ Podle svědků byl tento projev citů „přijat se sympatiemi nejen obcí, ale i samotným novým biskupem“.
Heslem na Wojtyłově biskupském erbu se stalo latinské Totus Tuus (Celý tvůj), adaptace dedikační modlitby k Panně Marii od svatého Ludvíka de Monfort, kterou Wojtyła poprvé četl během nočních směn v chemické továrně Solvay.
P. Dr. Gabriel R. Mulamuhič, O. Cr.
Použitá literatura:
WEIGEL, George, Svědek naděje, autorizovaný životopis Jana Pavla II., Praha 2005.
Na náhledovém obrázku v úvodu příspěvku je Jan Pavel II. po svém zvolení na balkóně baziliky sv. Petra