SVATÍ MLUVÍ… (IV.)
Na prahu krypty svatých Kosmy a Damiána nás uvítal zanícený dějepisec svatováclavského mučedniště a milenec staroboleslavského Palladia. Kněz, jenž svůj životní program vyjádřil heslem „Bohemia Sancta“: Čechy svaté, lid Boží, země křesťanská. 
Stanul s námi uprostřed háje románských sloupů, v ovzduší přímo katakombovém, prvokřesťanském. Jeho pohled byl zrosen úzkostí, když zašeptal: Tady to nejen bylo, ale ustavičně jest. Nazval jsem toto místo středem Čech, srdcem národa. Tady padl a modlil se snažněji: k nebi vykřikl svou krví. Od té doby sem proudí potoky a přívaly milionů žil a očí – slzy, pot a krev spravedlivých i kajícníků – zde se soustřeďuje síla všech k nebi pronikajících modliteb.
Učinil několik kroků, aby přešel od pozemšťanů v okruh nebeského krásného dvorstva. Zaslechli jsme vyzvání jeho nebeského přátelství: Tady jsem doma, spojen s tvou ustavičnou adorací, svatý Václave. Všechno, co vidím, co u nás vůbec je – to vše prolnula tvá getsemanská modlitba. Pole a hory, lesy a vody – to všechno je živé tvým potem, tvou krví. Vkořenil jsi se do své země, do svého národa, do mého vlastního srdce jest vešel svou staroboleslavskou adorací…
Vrátil se k nám s prosbou: Častěji sem alespoň v duchu putujte a dovolávejte se Mučedníkovy krve a s ní obětin celého národa, všech věků. Spojujte zde s ranami Božího Beranka všechno spoluvykupitelské úsilí našich nejlepších lidí. Ať jejich setba znovu očistně a obroditelsky prolne zemí, těly a dušemi. To všechno jsem vložil do své svatováclavské modlitby, jejíž pozemský závěr jest obsahem mého přátelského obcování ve věčnosti: „A neráčíš-li vyslechnouti synů, vyslyš alespoň prosby otců našich, kteří se modlili za potomstvo své a v nebi na tebe hledí…“
Ale v té chvíli se znovu pohroužil do své adorace. V ozvěně jeho modlitby jsme opouštěli posvátnou půdu, z jejíž svatováclavské setby vzešlo Palladium, symbol celého křesťanství. Kdo porozuměl, odchází jako Podiven, vnitřně zahřátý, vyrovnaný, silný. V duši mu září nikoli jen odlesk hmotného Palladia, ale skutečný úsměv Snoubenky Ducha svatého, která je v balbínovské úzkosti andělem – těšitelem…
P. LEBEDA, Jan: Svatí mluví…, IV., Duchovní pastýř, ročník 1 (1951), č. 7, s. 13–14.
Mons. Jan Lebeda (23. dubna 1913 Praha – 5. listopadu 1991 Praha) byl římskokatolický kněz, básník, publicista, v letech 1988–1991 pomocný biskup pražský, vysvěcen na biskupa 11. června 1988. Svůj život propojil i s místem skonu svatého Václava a úcty k Palladiu země české. Dne 1. června 1968 byl jmenován sídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a od 1. ledna 1969 do 31. března 1980 zde byl nejdříve administrátorem, pak farářem (od 1. září 1975).