Dobou velikonoční prostupuje jedna z nejdůležitějších aklamací liturgie – slavnostní aleluja. Především v obřadech velikonoční vigilie nás tento zpěv uprostřed noci naplňuje radostí a štěstím.
Nedávno zesnulý papež Benedikt XVI. (papežem 19. 4. 2005 –28. 2. 2013) zdůraznil, že aleluja je vedle světla a vody třetím symbolem křesťanské Paschy. I když to možná dnes tak silně nevnímáme, zpěv aleluja byl jedním z charakteristických rysů prvních křesťanů. Tato aklamace vyjadřovala jejich přístup k velikonočnímu tajemství. Aleluja je zpěvem radosti vykoupených lidí, písní vítězství, jenž dává základní tón liturgii Církve. Sv. Augustin (13. 11. 354–28. 8. 430) a sv. Jeroným (342 až 347–30. 9. 420) přirovnávají aleluja ke zpěvnému volání, majestátnímu a harmonickému, a zároveň k hřmění a hukotu mořských vln. Tento zpěv stoupá a klesá jako vlna moře, je to výkřik všeho lidu k Bohu. Sv. Augustin v jednom ze svých kázání mluví: „Dobrému Bohu, zachraňujícímu nás od zlého, zpívejme aleluja.“ (sv. Augustin: Homilie 256,1.2.3). Augustin spojuje zpěv aleluja jubilus s nemožností vyslovení Božího jména, také s velikostí obdržené milosti a obdivem nad dílem Božím. Pseudo Alkuin (raně středověký autor) tlumočí aleluja jako Chválu Boží, sv. Anselm z Canterbury (1033/1034–21. 4. 1109) předkládá aleluja jako slovo andělů, jenž je nepřeložitelné. Kde se vzalo slovo, které všechny světové jazyky, ve kterých se slaví liturgie, přijaly za své?
Aleluja (hebr. Hall ͤlȗ-yāh), chvalte Boha (Jahveho), bylo ve Starém zákoně radostné a slavnostní zvolání na oslavu Boha. V chrámové a synagogální liturgii jej přednášel kněz, levita, nebo zpěvák a shromážděný lid s jásotem tuto aklamaci opakoval. Vrcholem zpěvu aleluja bylo jeho používání při obřadech u Archy úmluvy: to bylo výrazem Boží přítomnosti.
V hebrejštině se jedná o rozkazovací způsob ve 2. osobě množného čísla od slovesa halal – chválit a zdrobnělinu slova Jahve, což vytváří hallelu-Jah. Septuaginta (řecký překlad Starého zákona) přeložila hebrejské slovo jako aleluja (existují také verze hallelujah či halleluia). Od zvolání aleluja se odvozují tzv. alelujové žalmy začínající, nebo končící aklamací aleluja. V masoretském textu je 11 žalmů, které zvoláním aleluja začínají (Ž 106, 111, 112, 113, 117, 135, 146–150) a 13 žalmů, které jím končí (Ž 104, 105, 106, 113, 115, 116, 117, 135, 146–150). Někteří biblisté však podotýkají, že je někdy problematické se rozhodnout, které žalmy začínají a končí slovem aleluja. Žalmy 113–118, které se nejvýrazněji spojují s hallelujah, se označují jako Paschální hallel, neboť patřily k liturgii pesachové slavnosti. Žalmy 113–114 se zpívaly na začátku slavení a 115–118 na jeho konci. Jeden z těchto žalmů zazpíval Ježíš se svými učedníky po pesachové večeři (porov. Mt 26,30 a Mk 14,26).
Ve Zjevení apoštola Jana (Zj 19,1–7) se aleluja objevuje jako aklamace vítězství, píseň doprovázející Beránkovu svatbu. Toto zvolání prvních křesťanů je stejně jako u Židů spjato s Paschou. Hebrejské aleluja je představené analogicky s trojitým nápisem na Ježíšově kříži, řec. Kyrie eleyson, kterému Viktor z Utiky (430?–505?) říkal řecky alleliaticum melos – píseň, zpěv. Proto se spojuje se slavením eucharistie, které zpřítomňuje velikonoční tajemství. Je to nová píseň, píseň vykoupených a obyvatel nového Jeruzaléma, čekajících na návrat Ježíše, v jehož krvi vyprali svá roucha. Takto chápané aleluja prostupovalo životem prvních křesťanů. Zemědělec orající s pluhem dle sv. Jeronýma nepřestává hučet aleluja. Námořníci ve vyprávění sv. Sidonia Apollinaria (430?–489) přizpůsobují pravidelný rytmus svých vesel tónům zpěvu aleluja. Sv. Augustin z Canterbury (kolem 546–26. 5. 604) po svém přistání na anglické půdě učil barbary zpívat aleluja. V roce 492 obležená Bretaň zpívala aleluja jako povzbuzení při útoku na nepřítele. Šíření zpěvu aleluja ovlivnil i fakt určité lehkosti: nebyl totiž problém s výběrem slov, proto se v liturgii neustále ozývalo aleluja, aby se srdce mohlo radovat beze slov a slabiky nestavěly této radosti překážku.
Aleluja se nejdříve objevilo v liturgii v křesťanských společenstvích v severní Africe – zpívalo se ve velikonočním období a o nedělích během celého roku. V Římě proniklo aleluja do liturgie podle některých pramenů ve 4. století za papeže sv. Damasa I. (papežem od 1. 10. 366), kdy se zpívalo pouze o Velikonocích. Jiné prameny mluví o vstupu aleluja do římské liturgie až v 5. století. Díky papeži sv. Řehoři I. Velikému (papežem 3. 9. 590–12. 3. 604) se aleluja začalo používat během celého liturgického roku, vyjma doby postní. V 11. století Rupert z Deutzu (kolem 1070–4. 3. 1130) objasňuje aleluja jako zpěv vlastní budoucímu štěstí.
Rozvoj zpěvu aleluja vyjma doby postní dokonce přinesl zvyk rozloučení s aleluja. Tento obřad se odehrával během nešpor před nedělí Septuaginty. Obřad rozloučení nazývaný clausum aleluia nebyl jistým způsobem oproštěn od zneužívání, kdy se k aleluja přistupovalo jako k osobě, docházelo k jakémusi „pohřbu“ a bylo zkomponováno i speciální oficium k tomuto obřadu (claudendi et sepeliendi alleluia). 
Římská liturgie se od těchto zvyků distancovala, ale také je přímo nezakazovala. Rozloučení se konalo skrze dvojité aleluja a přivítání se konalo na pontifikální Velikonoční vigilii, kdy jej jáhen oznamoval slovy: „Annuntio vobis gaudium magnum quod est alleluia – Oznamuji vám velkou radost, která je aleluja.“ Toto oznámení se u pontifikální liturgie Velikonoční vigilie děje i dnes, kdy celebrant po oznámení jáhnem zpívá třikrát – vždy vyšším hlasem – aleluja, na které mu odpovídá sbor a shromážděný lid. Je na místě připomenout, že i závěrečné propuštění na mši svaté „Jděte ve jménu Páně“ s odpovědí lidu „Bohu díky“ je na konci doplněno dvojitým aleluja, a to od slavnosti Zmrtvýchvstání Páně (vigilie) až do 2. neděle velikonoční (a stejně ještě na slavnost Seslání Ducha svatého). Doba velikonoční je tak dobou velmi bohatou na tento zpěv, o němž papež Benedikt XVI. řekl: „Zpíváme aleluja, v němž se hebrejské slovo stalo nadčasovým vyjádřením radosti vykoupených.“
Při slavení eucharistie má aleluja své klasické místo po přečtení lekce, ve zpěvu před evangeliem. Bývalo spojené se žalmem, který se postupem času zredukoval na jeden verš. Dnešní liturgická praxe, obzvláště při slavnostních bohoslužbách, jimž předsedá biskup, se vkládá slavnostní a delší zpěv aleluja. Děje se tak při průvodu s evangeliářem, před nebo po přednesení evangelia, a také když biskup žehná lidu knihou evangelií. Aklamací aleluja se před evangeliem zdraví Kristus zvoláním připomínajícím jeho vítězství. V mozarabské liturgii (liturgie slavená zvláště v arcibiskupství Toledo) je tento zpěv až po evangeliu.
Východní liturgie věnují zpěvu aleluja velký prostor (u malého a velkého vchodu, u přijímání). Aleluja se 
tam zpívá i v postní době. Tyto dny se nazývají dny aleluja, ale v tomto období zní zpěv žalostně a smutně, nikoliv radostně. Německý reformátor Martin Luther (10. 11. 1483–18. 2. 1546) chápal aleluja jako „věčný hlas církve, jak věčná je památka smrti a vítězství Krista“. Proto jej nařídil zpívat i v postní době. Poté je nahradila píseň, ale v 19. století se aleluja do bohoslužby evangelické církve vrátilo.
Čím skončit? Například tím, že o významu zpěvu aleluja svědčí velkolepé sborové aleluja z oratoria Mesiáš (1741) od G. F. Händela (23. 2. 1685–14. 4. 1759), které zakončuje druhou část. V závěrečné části moteta Exsultate, Jubilate (1773) od W. A. Mozarta (27. 1. 1756–5. 12. 1791) zaznívá nádherné sopránové aleluja. A když dnes slyšíme mladé lidi zpívat populární Hallelujah (1984) od L. Cohena (21. 9. 1934–7. 11. 2016), připomeňme i vyznání tohoto moderního skladatele: „Existuje náboženské aleluja, ale existuje i mnoho dalších. Když se člověk podívá na svět, dá se říci jen jedna věc a je to aleluja.“
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Setkání, časopis českobudějovické diecéze, duben 2023/ ročník XXXIII., s. 6 – 7.
Použitá literatura: