Papež Benedikt XVI. (1927–2022, papežem 2005–2013) řekl: „Drazí bratři a sestry, postní doba rozšiřuje náš horizont, orientuje nás k životu věčnému. Na této zemi jsme poutníci, nemáme tu stabilní vlast, ale hledáme tu budoucí, jak říká list Židům (srov. Žid 11, 16). Postní doba nám dává pochopit relativitu pozemských dober, a tak nás uschopňuje k nezbytnému odříkání a osvobozuje ke konání dobra. Otevřeme zemi nebeskému světlu, přítomnosti Boha mezi námi!“ (z homilie papeže Benedikta XVI., při slavení mše svaté s udílením popelce, v bazilice sv. Sabiny na Aventinu, 17. 2. 2010).
Popeleční středou jsme vstoupili do posvátné doby postní, a jak řekl papež Benedikt XVI., je třeba se odřeknout v postu něčeho časného, abychom dosáhli věčného. Pro mnohé je půst symbolem zřeknutí se něčeho ze svého jídelníčku. Postní zahalování oltářů, které v mnoha kostelích můžeme spatřit i dnes, nás přivádí i k tzv. „postu očí“. Co znamená postní plátno (vélum), zahalující oltářní obrazy, sochy a kříže, a kdy se stalo součástí doby postní?
Postní plátno (lat. velum ąuadragesimale) možná nevystihuje tento předmět tak přesně, jako jeho německé názvy: Hungertuch – hladový šátek/tkanina/plátno, nebo Schamachtfetzen, Fastenvelum – od fasten (postit se), či v Tyrolsku Leidenstucher.
Původ zvyku zahalovat oltáře není zcela vysvětlen. Někteří jej spojují s gestem solidarity věřících s hříšníky, kteří veřejně konají pokání a byli v rámci kajícího rituálu na začátku postní doby vykázáni z chrámu. Protože si však i ostatní byli vědomi, že všichni jsme hříšníci, měla a chtěla si i celá obec věřících odepřít pohled na oltář. Příležitostně se mluvívalo i o „postu očí“. Nelze také vyloučit vliv křesťanského východu, konkrétně ikonostasu (templori).
Jiní odvozují tento zvyk z praxe zakrývání oltářních křížů a relikviářů. Podrobnosti o významu a vývoji středověkého zvyku postního plátna lze nalézt v jeho spojení s obřady zahalování a odhalování. V západní církvi mělo používání dočasný charakter. Vyvíjelo se mnohdy lokálně, jako kulturní zvyk a téměř výhradně v postní době. Pravděpodobně již v raném středověku se v některých kostelech začaly oltáře zdobené bohatými plastikami a malbami, ale i kříže znázorňující Krista s královskou korunou, obrazy a bohaté relikviáře zakrývat plátny. Důvodem bylo především to, aby tyto cennosti nemohly vnášet disharmonii do celkové atmosféry doby postní, kdy si v liturgii připomínáme utrpení a smrt Krista. Zde je nutné připomenout, že u gotických křídlových/deskových oltářů se místo zahalení oltáře zavírala boční křídla oltáře. Na nich pak byly zpodobeny postní výjevy. V případě hlavního oltáře se jednalo o pašijový cyklus – utrpení a smrt Krista.
Postní vélum nacházíme už v 10. a 11. století a k jeho rozšíření došlo v celé západní Evropě ve 14. a 15. století. Jednalo se o šedou nebo tmavou látka pokrývající oltář – nikoli však celý, ale pouze obrazy a malby. Vélum bylo na oltář umístěno na Popeleční středu při čtení popisu Umučení Páně (Lukášovo evangelium 23,45: „Chrámová opona se roztrhla vpůli.“).
Zpočátku se jednalo o jednoduchá plátna, zdobená symboly umučení a smrti Krista. Postupně se začal ikonografický program rozšiřovat. V 15. století některá postní plátna zobrazovala jak pašijové události, tak jiné biblické výjevy související s dobou postní. Mnohdy se jednalo i o několik desítek scén. Příkladem může být postní plátno z katedrály v Gurku (Gurker Fastentuch). Toto nejstarší plátno v Rakousku vytvořil Konrad von Friesach v roce 1458, má rozměry 9 x 9 metrů a zobrazuje 99 scén, z nichž poslední je výjev posledního soudu. Největším v Evropě je postní plátno ve freiburské katedrále z roku 1612 o ploše 10,14 x 12,25 metru.
Oficiálně se zvyk zahalovat oltáře dostal do liturgie prostřednictvím misálu vydaného z rozhodnutí Tridentského koncilu v roce 1570. Koncil určoval zakrývat kříže a obrazy „od prvních nešpor neděle pašijové (od roku 1969 je to 5. neděle postní, tedy neděle před Palmovou (Květnou) nedělí), a to nikoli celého oltáře, a ne od začátku postní doby“. Zároveň byla doporučena jednodušší výzdoba kostela (podle Caeremoniale episcoporum z roku 1600). V některých kostelích bylo dokonce zvykem postní plátna během evangelia a proměňování rozhrnout. Na Velkou středu byla plátna sejmuta. Někde byl o nedělích a svátcích oltář (presbytář) ponechán odkrytý, umožňující vizuální účast lidu na slavení eucharistie.
Někteří autoři se shodují, že postní vélum se poprvé objevilo v klášterních kostelích a katedrálách, zejména v Anglii, aby oddělilo presbytář od věřících. Velký vliv na přijetí tohoto zvyku ve farních kostelech měli cisterciáci. Jeho původ vysvětluje Joseph Braun, jeden ze znalců liturgie. Zakrytí celebrujícího kněze v postní době se podle něho rovnalo „interdiktu“ dobrovolně přijatého věřícími, který sice zcela nebránil účasti na mši svaté, ale nutil je k účasti v atmosféře tajemství a skrytosti. Na neděle se však tento dobrovolný „interdikt“ nevztahoval a při bohoslužbách bylo postní plátno odhrnuto nebo zvednuto. Věřícím při mši svaté tak byla umožněna také vizuální účast. Braunův výklad není jediný ani vyčerpávající a zahalování také nikdy nebylo přesně stanoveno. Můžeme se proto setkat s různými příklady postní praxe zahalování ve středověkých kázáních a katechezích. Podle nich mělo „hladové/postní vélum/plátno“ nejčastěji nabádat k abstinenci a k postu.
Guillaume Durand (kolem 1230–1296), biskup v Mende (jižní Francie) ve 13. století alegoricky vysvětlil zvyk postního zahalování tak, že v tomto čase Kristus ukryl své božství. To je naznačeno v závěrečné větě evangelijní perikopy Pašijové neděle (Janovo evangelium 8,59: „Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“). Jiní autoři té doby v tom viděli připomínku Pánova ponížení a záměr vrýt tím jeho obraz ještě hlouběji do našich srdcí. Ikonografická zpodobení Krista na bohatých krucifixech, tzv. crux gemmata (kříže ze zlata, stříbra a drahých kamenů), kříže zobrazující vítězného Krista s korunou na hlavě ze vzácných materiálů, nebo malby s Kristem Pantokratorem plně nekorespondovaly s dobou postní a jejím duchovním programem. I z tohoto důvodu lze chápat zahalování křížů a obrazů s Kristem.
Zvyk zahalovat v době postní oltáře, kříže nebo obrazy, či instalovat „oponu“ oddělující presbytář od zbytku chrámu byl velmi oblíben. Po jeho rozšíření v Itálii, Španělsku a v některých městech ve Vestfálsku měl charakter závazného nařízení. Protestanti zpočátku ve svých bohoslužbách postní plátno zachovali, ale později od toho upustili.
V katolické církvi postupně došlo k oslabení významu postního plátna. Vliv na to mělo vystavování Nejsvětější Svátosti, zavedení povinného pozdvihování Těla a Krve Krista u proměnění (liturgická reforma Tridentského koncilu 1570), zvýšení počtu liturgických svátků (při kterých se postní plátno rozhrnovalo nebo zvedalo), a také další formy pašijové zbožnosti (např. křížové cesty). Ne, že by postní plátno úplně vymizelo, ale pozbylo původní, poměrně bohatý umělecký obsah. Ten byl nahrazen převážně fialovým plátnem s vyobrazením ukřižovaného Krista, doprovázeného někdy dalšími postavami na Kalvárii – Pannou Marii a svatým Janem, apoštolem.
Velkou oblibu měla postní plátna v německých zemích. Proto se nelze divit, že k obnovování tradice postního plátna a také k novému ikonografickému pojetí došlo po II. světové válce právě v Německu. Vydavatelé německého Schottova misálku v době před Druhým vatikánským koncilem viděli důvod zahalování v tom, „aby se připomnělo ponížení Vykupitele a obraz Ukřižovaného se tak hlouběji vtiskl do našich srdcí“. K výrazné obnově původního středověkého zvyku postního plátna v Německu pak došlo v roce 1976 v rámci kampaně organizace „Misereor“. Je to jedna z největších humanitárních organizací římskokatolické církve v Německu se sídlem v Cáchách, založená v roce 1959. Iniciátorem myšlenky byl pracovník „Misereor“ pan Erwin Mock. Od té doby je každý rok připravován vhodný obraz, odkazující na program „Misereor“, k němu možná vysvětlení a také kázání. Různé podoby postního plátna umožňují přizpůsobení místním podmínkám kostela i jeho zavěšení v domácnostech. Obnovení zvyku napomáhá k prožívání velikonočního pokání, zvláště pak v sociálním rozměru. Kampaň dnes pokrývá všechny diecéze v Německu. Není nezajímavé, že podle sdělení centrály „Misereor“ si postní plátno v letech 1976 a 1977 opatřilo také přes 500 evangelických sborů.
Při zavádění nového řádu postní liturgie se projevovala určitá nerozhodnost. Komentář k VULRK (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a o kalendáři z 21. 3. 1969) uvádí: „Kříže a obrazy se už v budoucnu nebudou zahalovat, leda pokládá-li nějaká biskupská konference tento zvyk pro svou oblast za hodný zachování; věřící se mají v posledních dnech velikonoční kající doby vést k rozjímání Kristova utrpení.“ Římský misál (Missale Romanum) vydaný v následujícím roce už říká poněkud zdrženlivěji, že se může tento zvyk zachovat. V tomto misálu k 5. neděli postní čteme: „Pokud by biskupská konference rozhodla, aby byl zachován zvyk zahalovat kostelní kříže a obrazy, zůstaly by kříže zahalené až do konce velkopátečních obřadů a obrazy až do začátku velikonoční vigilie.“
I my se můžeme v mnoha chrámech naší vlasti setkat se starou tradicí postního plátna, jež nás má přivést k tomu, abychom se v naší hektické době zastavili, ztišili a pohroužili se v sobě do ticha modlitby, kde k nám promlouvá Kristus skrze své utrpení.
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Setkání, ročník XXXIV., březen 2024, s. – .
Použitá literatura:
ADAM, Adolf: Liturgický rok. Praha, 1998
BERGER, Rupert: Liturgický slovník. Praha, 2008
Encyklopedia katolicka XX., Lublin, 2014
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon symboli liturgicznych. Kraków, 2012
PARSCH, Pius: Rok liturgiczny II. Poznań, 1956
https://www.belvedere.at/sites/default/files/jart-files/katalog-fastentuch.pdf