HROMNICE – Poutní místo Stará Boleslav

Uvedení Páně do chrámu neboli HROMNICE.
Svátek Uvedení Páně do chrámu (Praesentatio Domini) 2. února, popřípadě slavnost Zvěstování Páně 25. března, patří mezi svátky, které duchovním obsahem spojujeme s vánočním liturgickým okruhem (doba adventní a vánoční).
Původně se nejednalo podle názvu o svátek Ježíše Krista, ale o svátek mariánský. Tomu odpovídal i název – Očišťování Panny Marie (In Purificatione Beatae Mariae Virginis nebo Purificatio Sanctae Mariae). Od roku 1960 a zejména však od roku 1969 je svátek Uvedení Páně do chrámu definován tradičně jako Christologický (tj. svátek Ježíše Krista). Jasně to naznačuje starší Gelasiánský sakramentář, kde v textech chybí mariánský charakter tohoto dne. V mladším Gelasiánském sakramentáři (8. století) je pak tento den označen jako Natale sancti Simeonis.
Evangelista Lukáš popisuje ve svém evangeliu (Lk 2, 22–39) událost, kterou si 2. února připomínáme: podle starozákonních předpisů matka po porodu chlapce byla 40 dní považována za nečistou a v případě děvčete dokonce 80 dní (Lv 12, 1–8). Toto období končilo obětí za hřích v chrámu, kdy podle možností měla bohatší žena obětovat beránka a holoubě a byla-li chudá, tak pouze dvě holoubata.
Na první pohled se může zdát, že se velmi jednoduchou cestou od tohoto úryvku evangelia dostaneme ke slavení svátku Uvedení Páně do chrámu. Opět, jako ostatně u většiny svátků, nás historie vyvede z omylu. Stejně tak, jako mnohé další svátky přišly do západní římské liturgie z křesťanského Východu, je tomu i u Hromnic. První zmínka o tomto svátku je v písemných pramenech kolem roku 400. Jeruzalémská poutnice Egerie píše, že ve Svatém městě se čtyřicátý den po Epifanii (14. únor) konalo u chrámu Vzkříšení velké procesí. Při něm se věřícím četly a objasňovaly události Lukášova evangelia, popisující očišťování Panny Marie, obětování Ježíše a setkání se Simeonem a Annou. Vše pak bylo ukončeno mší svatou.
V polovině 5. století byl na Východě tento svátek označován řecky Hypapante, tedy Svátek setkání: jednalo se o setkání Ježíše se Simeonem a Annou u příležitosti Jeho představení v chrámu. V době vlády východořímského císaře Justina I. (vládl 518–527) se tento svátek ve východním středomoří slavil již běžně. Jedna z legend praví, že svátek Hypapante vznikl za vlády císaře Justiniána (527-565), když v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) vypukl mor, který se rozšířil v celé Východořímské říši. Císař nařídil, že se mají všichni obyvatelé města 2. února sejít na slavnosti setkání. Sigebertova kronika k tomu uvádí: „Za časů Justiniána císaře udála se v Pompejopoli v Mysii veliká zemětřesení… Slyšeny byly hlasy naříkajících, kteří hynuli v podzemí. Krev též z oblak padala a následovaly rozličné morové rány… Těmito pohromami pohnut Justinián ke cti Krista Spasitele slavnost setkání ustanovil, aby Spasitel, který Simeonovi ve chrámě vstříc přišel, též ubohým vstříc přijít i a jim pomocí svou přispěti ráčil.“
K tomu, jak byl tento svátek přijat do západní liturgie v Římě, je několik možných cest a také legend. Jedna nás přivádí do poloviny 5. století. Za panování císaře Marciána (Východořímská říše, vláda 450–457) zbožná a bohatá vdova Icelia vybídla křesťany, kteří žili v Jeruzalémském biskupství v Západořímské říši (?), aby všichni projevili svou víru průvodem se svícemi, neboť Kristus je světlem, jenž bude zjeveno pohanům. Toto procesí mělo nahrazovat pohanský zvyk konat každý pátý rok počátkem února ve městech kající průvody se zapálenými pochodněmi.
Druhá legenda praví, že u počátku tohoto svátku stál papež Gelasius I. (papežem 492–496). Ten se roku 494 rozhodl nahradit pohanské zvyky křesťanským slavením. Počátkem února a v jeho první polovině totiž pohané uctívali etruského boha Februa, pána podsvětí (pro Římany byl Februs známý pod jménem Pluto).
O tom mluví také „Zlatá legenda“ (Legenda aurea) z pera Jakuba de Voragine (kolem 1230–1298). V ní se píše, že Římané uctívali také bohyni Februu, matku boha války Marta. Na jejich počest se jednou za pět let 1. února osvětlovalo město pochodněmi a svícemi. Římské ženy také na památku Proserpiny, kterou unesl bůh podsvětí Pluto, zapalovali svíce a pochodně, s kterými obcházely město.
Netřeba zdůrazňovat, že většina těchto pohanských zvyků byla doprovázena hostinami, které končily různými bezuzdnostmi. A aby toho nebylo málo, Římané slavili ještě slavnosti očištění města spojené s obcházením města, tzv. Amburbium, která však měla kající charakter.
Tyto zvyky se nelíbily papeži Sergiovi I. (papežem 687–701). A tak se k poctě Panny Marie zapalovaly svíce, které se předtím žehnaly. Jejich plamen symbolizoval čistotu Panny Marie. Slavením Uvedení Páně do chrámu se všechny výše uvedené pohanské svátky měly vytlačit. Procesí se svícemi mělo nahradit amburbalský průvod kajícího charakteru. To vysvětluje používání fialových oděvů v procesí 2. února a jeho kajícný charakter až do 60. let 20. století. Pokud křesťanský Východ stále vnímal charakter tohoto svátku jako svátek Pána, tak na Západě vidíme převládat charakter mariánský i díky předpokladům v pohanské kultuře a zvykům, které nahradil.
Když hledíme na původ a s tím spojené zvyky tohoto svátku, dominuje zde symbolika světla. To jasně zaznívá i ve slovech evangelia, kde starý Simeon držíc v náručí Ježíše praví: „…světlo k osvícení pohanům…“ (Lk 2, 32). Tato slova nás přivádějí k symbolu 2. února, jenž držíme ve svých rukou – hromničku. Svíce – hromnička – se v dnešní liturgii žehná v úvodních obřadech a pak jdeme v průvodu s rozžatou hromničkou ke slavení eucharistie. Právě tato svíce dává v mnoha jazycích další názvy tomuto svátku: něm. Maria Lichtmess, Lichtmess, ang. Candelmass, franc. Chandeleur, it. Candelora, pol. Matki Bożej Gromnicznej. Z nejstarších pramenů, jako jsou Ordines Romani víme, že papež během procesí směřujícímu do baziliky Panny Marie Větší (Sněžné) rozdával věřícím svíce. Není zmínka o jejich žehnání – to přibylo do liturgie až na přelomu 9./10. století, pravděpodobně zásluhou galsko – germánských vlivů na římskou liturgii. Text žehnání nacházíme v Pontificale romanum ze 12. století. Pontificale romanum se v průběhu staletí měnila a v období středověku se v ní objevil element obrany před satanem. V této souvislosti se hromnička dávala do rukou umírajícím. A také se zapalovala v čase bouřek a hromů, na což poukazuje především její slovanský název. U nás se o hromničkách zmiňuje už Tomáš Štítný ze Štítného (kolem 1333–1401/09) ve svém díle Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (kolem 1376): „Hromnice světí, aby lidé nesli je ke cti sv. královny …a také prosí kostel svatý, kdež by koli kdy byly rozžjeny v domcích, v kutiech, aby tu neměl ni žádné moci ďábel. Protož když hřímá, sluší je rozžieti – aby tu nic hrom nemohl uškodili.“ Po Tridentském koncilu se svíce žehnala modlitbou, poté se pokropila svěcenou vodou, okouřila se a následoval zpěv chvalozpěvu Simeona (Lk 2,29-32), který je součástí obřadu i dnes.
Svíce je v liturgii především symbolem Krista, jenž je světlem. Význam je tedy jasně Christologický. Donesením této zapálené svíce domů je Christologická symbolika obohacena o prvek, v němž chápeme pozemský život jako cestu s Kristem, ale také vycházíme naproti přicházejícímu Kristu, jako moudré panny z evangelia (Mt 25,1–13).