Oblíbená koleda, kterou i díky Tříkrálové sbírce máme ve svých uších – „My tři králové jdeme k vám…“ – nás zavádí k příběhu, který je v našich myslích úzce spojen s 6. lednem, 
se slavností, kterou lidově nazýváme svátkem Tří králů.
Marně bychom však v liturgickém kalendáři nebo v misálu hledali tuto slavnost: pod 6. lednem si vždy přečteme, že je to slavnost Zjevení Páně. Díky spoustě lidových zvyků spojených s tímto dnem a také všednosti v civilním kalendáři (není to den pracovního klidu), si tento den po církevní stránce jako výjimečný mnozí ani neuvědomují a berou jej jako dozvuky slavení vánočních slavností a svátků. Už jeho starobylost, ale i význam nás však překvapí.
Řecké slovo epifaneia označuje náhlé zjevení nadpřirozené bytosti – božství, ale také její viditelnou činnost. U Homéra je chápáno jako zjevení božstva v tele. V antickém chápání také označovalo slavnostní vstup panovníka, jenž byl uctíván jako bůh, do města. Někdy také označovalo oslavu významných událostí jeho vlády a života (také theofaneia). V latině bychom mohli použít slova apparitio, manifestatio, adventus. Latinské natale znamená narozeniny vládce. Slova theofaneia, eapifaneia, ta fota označují liturgickou slavnost spojenou s Vtělením slova Božího.
I když se možná zdá být zbytečná úvaha nad těmito slovy, k pochopení původu svátku jsou nezbytná. Naše další kroky směřují do Egypta, konkrétně do Alexandrie. Jak zmiňuje církevní spisovatel Klement z 
Alexandrie (150(?) – 215, dílo Stromata), slavila tam gnostická sekta bazilidiánů 6. leden jako svátek Ježíšova Křtu, což bylo podle jejich bludného učení chápáno jako vlastní narození Božího Syna. Tato bludná nauka mohla být ovlivněna i pohanským slavením v tomto městě, kdy se v noci z 5. na 6. ledna slavilo narození pohanského boha Aióna, boha času a věčnosti. Při něm se nabírala a uchovávala voda u Nilu. K tomu se ještě přidala pohanská pověra, že v noci na 6. ledna vyvěrá na pokyn boha Dionýsia z pramenů ze země místo vody víno, což mnozí křesťané vnímali jako datum prvního Kristova zázraku na svatbě v Káně (kde proměnil vodu ve víno). Takže se nám to hezky zaplétá: máme oslavu vládce, popř. jeho narozeniny, křest Krista a první zázrak v Káně. Církev však vstoupila to těchto nesprávností svým rozhodnutím, aby se oslavil Bůh, jenž se pro lidi stal člověkem, aby nás spasil.
V egyptské Alexandrii na začátku 4. století nacházíme zmínky o slavení 6. ledna jako narození Krista, vtěleného Slova Božího. Odtud se svátek šířil na celý křesťanský východ a později na západ: na 
Pyrenejský poloostrov (kde se spojuje se svátkem svatých betlémských dětí – neviňátek), do Galie (území Francie) a o něco později i do Itálie (hlavně do Ravenny, která měla bohaté styky s Východní římskou říší), kde se slaví 6. leden dříve než římský svátek Narození Páně. Svátek Zjevení Páně je bohatý obsahově, neboť v sobě zahrnuje narození Páně, poklonu tří mudrců, křest Krista a první zázrak na svatbě v Káně. Křest Krista je slaven jako zasnoubení se s Církví (Origenes, 185(?) – 254; svatý Efrém Syrský, 306(?) – 373/378(?)). Zázrak v Káně je pak symbolem této skutečnosti (svatý Cyprián zač. 3. století – 258, svatý Ambrož 340(?) – 397). 6. leden popisuje jeruzalémská poutnice Egerie (cestopisný deník z konce 4. století) jako den Božího narození spojený s nočním slavením liturgie a procesím z Betléma do Jeruzaléma. Od 2. poloviny 4. století do konce 5. století se narození Páně a křest slavily v Jordáně, Konstantinopoli, Antiochii, Sýrii, Kapadócii a na Kypru. Křest Páně se stal hlavním obsahem 6. ledna. I díky tomu se tento den stal jedním z významných dnů, kdy se udílel křest. V západní části římské říše se slavení 6. ledna začalo objevovat ve 2. polovině 4. století. Zároveň s tím se však začínalo slavit Boží narození 25. prosince, což bylo mnohými místními církvemi chápáno jako svátek vtělení Slova Božího.
Římská liturgie od dob papeže Lva Velikého (400(?) – 461) chápe svátek Zjevení Páně jako připomínku poklony tří mudrců Kristu a zjevení velikosti Boha, které se stalo ve světě viditelné skrze tuto jejich poklonu, když se svým narozením ponížil pro nás. Poklona mudrců a zjevení Boha poukazuje na smysl této slavnosti, kdy se Bůh zjevuje a s tím je spojena úcta – poklona nás lidí, základní komunikace víry a obsah bohoslužby (slovo a odpověď).
Západní latinská liturgická tradice spojila v 6. století východní mudrce s hodností královskou (Césarius z Arles 468/70 – 542). Jejich kult se rozšířil po přenesení jejich ostatků z Milána z kostela svatého Eustorgia v Kolíně nad Rýnem roku 1164 arcibiskupem Rainaldem z Dasselu (1114 – 1167), když vojska císaře Fridricha I. Barbarossy dobyla roku 1158 Miláno. Této výpravy se účastnilo i české vojsko pod vedením knížete Vladislava I. (II. jako kníže), jenž za to byl císařem ozdoben královskou hodností. Nad relikviemi Svatých tří králů pak vyrostla jedna z největších katedrál světa, do které po svých 
korunovacích putovali císaři a králové Svaté říše římské a národa německého, aby si vyprosili pro svou vládu Boží požehnání, ochranu a moudrost. I náš Otec vlasti Karel IV. uctíval svátek tří králů, což dokazují jejich fresky v katedrále sv. Víta i v kapli Svatého Kříže na Karlštejně. Jména Kašpar, Melichar (Melchior) a Baltazar jsou připomínána až od 9. století. V evangeliu (Mt 2,1) se nepíše o počtu tří mudrců a počet tří zmiňuje poprvé až Origenes (185(?) – 254), přičemž patrně vychází z počtu darů, jenž přinesli Ježíšovi: zlato, kadidlo a myrhu. Možná je pro nás překvapující, že syrští a arménští křesťané mají ve své tradici až dvanáct mudrců, někde na Východě se setkáváme také s počtem dvou, čtyř nebo šesti.
Se slavením Zjevení Páně jsou spojené mnohé prvky, jenž obohacují liturgii tohoto dne a vycházejí z podstaty vývoje této slavnosti. Především se jedná o žehnání vody (tzv. Tříkrálové), což vychází ze slavení křtu Páně v řece Jordán v tento den. Východní církve bohatým obřadem žehnaly vody Jordánu. Později se tak dělo u řek, což připomíná např. hlavní, tzv. Jordánské schodiště Zimního paláce v Petrohradě, po kterém sestupoval car, vysoké duchovenstvo a celý panovnický dvůr k tomuto žehnání na břehy řeky Něvy. Do západní církve se zvyk žehnat vodu dostal ve středověku, především zásluhou křižáků, kteří seznámili Západ s tímto svěcením a ponořením kříže do vody u něj. Tento den byl také dnem udílení křtu katechumenům.
Alexandrijská církev každoročně v tento den sdělovala tzv. Velikonočním listem křesťanstvu datum slavení Velikonoc, protože Kristus je nové Slunce, jenž vychází od Epifanie – Zjevení k Velikonocům. Tento zvyk se po Nicejském koncilu (325), kde se řešily spory ohledně slavení Velikonoc, stává pevnou součástí liturgie církve. Později se k ohlašování přidaly i jiné pohyblivé svátky, závislé na slavení Velikonoc. Toto ohlášení se má dít po přečtení evangelia, kdy se tak ve významných chrámech děje zpěvem.
Součástí liturgie slavnosti 6. ledna je i žehnání zlata, kadidla, křídy a myrhy, co jsou věci, které znamenaly zabezpečení poutníků na cestách, obzvláště před nemocemi. Myrha v symbolice poukazuje na Ježíšovo utrpení a pohřbení, zlato na královskou důstojnost Krista, neboť daň králi se odváděla ve zlatě. Kadidlo symbolizovalo Jeho božství a také naplnění starozákonních zaslíbení, že pohané uznají Mesiáše za krále. Křída se užívala jako léčebný prostředek a jako požehnaná na ochranu před duchovními silami zla.
Na toto žehnání při mši navazuje další událost, která je součástí rituálu 6. ledna. Jedná se o žehnání 
příbytků, které vychází z předkřesťanských zvyků kolem zimního slunovratu, kdy divá zvěř a zlé síly obcházely obydlí během tzv. hladových nocí: rámusem a také vykuřováním byly odháněny. Je to do dnešních dní zachováno v podobě silvestrovské nebo novoroční střelby. Díky tomu dodnes v křesťanské tradici označujeme svá obydlí nápisem C (K) + M + B s letopočtem příslušného roku, což středověk vysvětlil jako Christus mansionem benedicat (Kéž Kristus žehná tomuto domu) a písmena označovala iniciály jmen tří králů.
Ve středověku, zvláště v 11. až 15. století, bylo oblíbené ofícium hvězdy (officia stellae), kdy se jako součást modlitby breviáře nebo mše konal liturgický průvod se zastaveními, která měla připomenout cestu mudrců. Z tohoto vychází v německé jazykové oblast další zvyk: koledování tzv. Sternsinger – zpěváčků s hvězdou, díky jejich oblečení nazývaných také „tři králové“. Obcházejí domy a náměstí, zpívají nebo recitují příběh o mudrcích z Východu a koledují si o dárky (v dnešní době hlavně pro potřebné, na misie, nebo na jiný dobrý účel). Toto koledování pochází pravděpodobně z období protireformace.
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Setkání, ročník XXXII., leden 2022, s. 14 – 15.
Požitá literatura:
Benedikcionál. Praha, 1994
Encyklopedia katolicka XIV., Lublin, 2010
Obřady žehnání. Praha, 2013
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon symboli liturgicznych. Kraków, 2012
VAVŘÍNOVÁ, Valburga: Malá encyklopedie Vánoc. Praha, 2002