V pátek, 25. srpna, nám církevní kalendář, jako nezávaznou památku připomíná sv. Pět bratří – Benedikta, Jana, Izáka, Matouše a Kristina. Tito svatí bratři byli členy benediktínského řádu, podle řehole sv. Romualda, tedy hlásící se k poustevnickému životu. V odborné literatuře, jsou označováni i jako členové kamaldulského řádu, ačkoli ten byl potvrzen papežem až po jejich smrti v roce 1012, nebo 1027. To však souvisí především s tím, že společníkem sv. Benedikta a sv. Jana v poustevnickém životě v Pereum u Ravenny, byl právě sv. Romuald. Tam se k nim připojil i sv. Bruno z Querfurtu, autor jejich životopisu (Vita Quinque Fratrum, okolo roku 1006).
Sv. Benedikt, stejně i sv. Jan pocházeli z Itálie, byli mniši, sv. Izák a sv. Matouš byli rodní bratři, pocházeli z Polska a byli novicové. Posledním byl laik, Kristin, který byl kuchař, jenž měl při sobě i svého rodného bratra, jehož jméno neznáme, kronikář Kosmas ho nazývá Barnabáš. Sv. Benedikt pocházel ze zámožné rodiny a narodil se v Beneventu (někdy kolem 970 – 975), díky čemu byl ve výchově ovlivněn kulturou jak německou, tak byzantskou. Jeho rodiče toužili po tom, aby se stal knězem, což se naplnilo v poměrně mladém věku, ale jak duchovně dospíval, toužil po duchovním společenství a tak vstoupil do opatství benediktýnů, San Salvatore. Po několika letech se souhlasem opata, začal žít sám v poustevně na úpatí hory Soracte, na sever od Říma. Po třech letech se vrátil do kláštera, ale i tam žit o samotě a pak se odebral do centra benediktínského řádu, do opatství Monte Cassino, kde potkává sv. Jana, žáka sv. Romualda, jenž také žil poustevnickým životem a úpatí vrchu pod klášterem. Když sv. Benedikt onemocněl, tak o něj sv. Romuald pečovala a pod uzdravení se s ním vydal do Říma, kde je přijal císař Oto III. Všichni tři, pak začínají žít život poustevníků v Pereum u Ravenny, kde se k nim přidá i sv. Bruno z Querfurtu, autor jejich životopisu (Vita Quinque Fratrum, okolo roku 1006).
Sv. Jan se narodil kolem roku 940 a také pocházel ze zámožné rodiny. Se svým přítelem sv. Petrem I. Orseolo, benátským dožetem, vstoupil ve Francii do benediktínského kláštera Saint Michel de Cuxa u města Perpignan. Tady zřejmě potkává sv. Romualda a začíná žít poustevnický život. Po přijetí kněžského svěcení, se vrací do poustevny u Monte Cassina, kde potkává sv. Benedikta. Odtamtud se vydává za sv. Romualdem a sv. Benediktem do Pereum, kde s nimi žije v poustevně. Po prodělaných neštovicích měl poškozenou tvář a také oko.
Na konci listopadu roku 1001, se sv. Benedikt a sv. Jan, společně s dalšími řeholníky, mezi nimiž byl sv. Bruno z Querfurtu, vydávají do Polska, na pozvání prvního korunovaného polského krále, Boleslava Chrabrého a pod patronací císaře Oty III. Mají tam pokračovat v misii sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa. Na přelomu roku 1001/1002 zakládají v pohraničních pohanských oblastech poustevnu, podle kroniky (Chronicon, 1012 – 1018) Dětmara z Merseburku, u vsi Święty Wojciech, asi 1 km od města Międzyrzecz. Zde se k nim přidávají, sv. Izák, narozen kolem roku 975 a jeho mladší bratr Matouš, kteří pocházeli s křesťanské bohaté rodiny. Měli pomoci překlenout jazykovou bariéru, aby se Boží slovo šířilo rychleji. Přidává se také k nim sv. Kristin, narozen kolem roku 980, který přijímá povinnosti kuchaře a služebníka. Do komunity nakonec přichází ještě jeden mnich z Itálie, Barnabáš. Sv. Benedikt posílá sv. Bruna, aby přivezl z Říma papežské schválení, zatímco oni se mezi tím seznamují se slovanskou řečí. Když však se dlouho nic nedělo, vypravil se sv. Benedikt s Barnabášem do Říma sám, aby se zkontaktoval se sv. Brunem. Mezi tím zuří válka Boleslava Chrabrého s císařem Jindřichem II. a bratři se na cestě do Říma zastavují v Praze, kde je momentálně král Boleslav, kde mu vysvětlil smysl jeho cesty. Ten na to reaguje tím, že do Říma posílá Barnabáše a sv. Benediktovi nařizuje, aby se vrátil nazpět.
10. listopadu 1003 po večerních modlitbách, když se bratři rozešli po svých poustevnách, byli přepadeni a krutě zabiti. Jako první zemřel sv. Jan, poté sv. Benedikt, sv. Izák a sv. Matouš. Když sv. Kristin slyšel bojové křik, tak přiběhl do poustevny, kde jej také zabili. Poté tito násilníci vyrabovali liturgické náčiní a celou poustevnu zapálili. Následujícího dne, 11. listopadu, na svátek sv. Martina, přišli muži z okolí na mši svatou, nalezli mrtvá těla svatých mučedníků. Biskupu Ungerovi poslali zprávu, co se stalo, neboť sv. Radim, arcibiskup v Hnězdně momentálně nebyl a ten na místo přišel 12. listopadu. Následujícího dne, 13. listopadu, byli pohřbeni v klášterním kostele, neboť se stali mučedníky, sv. Kristina však nejdříve mimo kostel, aby jej pak přenesli k ostatním.
Biskup Unger a bratr Barnabáš se vydali do Říma, kde podali zprávu papeži Janu XVIII. o mučednictví pěti bratří a ten je v roce 1004 zařadil do seznamu svatých. V 1005 roce jsou ostatky svatých převezeny do katedrály do Hnězdna, kde jsou společně s ostatky pražského biskupa, mučedníka, sv. Vojtěcha a jeho nevlastního bratra, arcibiskupa hnězdenského, sv. Radima. Odtud je na své válečné výpravě v roce 1039, český kníže Břetislav I. společně s pražským biskupem Šebířem, převážejí do katedrály sv. Víta, na Pražský hrad. Kníže chtěl posílit moc Českého státu a vnímal kult sv. Vojtěcha, ale i jiných svatých, jako důležitý, pro povýšení biskupství v Praze na arcibiskupství, samostatnou církevní provincii. Do Prahy byli ostatky přivezeny 25. srpna, což byl den, který se později začal slavit, jako svátek Přenesení sv. Vojtěcha, sv. Radima a sv. Pěti bratří mučedníků (Translationis s.Adalberti, Gaudentii et Quinque Fratrum Martyrum).
Po výpravě Břetislava I. začali na něj stížnosti u papežského stolce za strany Poláků, také přenesení těl tolika mučedníků bez papežského dovolení, mělo za následek, že na arcibiskupství nebylo v Římě ani pomyšlení. Papež Řehoř VI. odmítl Břetislavovu žádost a naopak mu uložil pokání, což vyústilo v roce 1046, k založení chrámu sv. Kosmy a sv. Damiána ve Staré Boleslavi a při něm nejstarší kapituly kanovníků v Českém knížectví po kapitule pražské (dnes metropolitní) u sv. Víta v Praze. Tomuto chrámu byli svěřeny ostatky sv. Pěti bratří, tělo sv. Kristina bylo převezeno v roce 1128 do katedrály sv. Václava v Olomouci. Stal se tak spolupatronem moravské diecéze spolu s ostatními bratřími – mučedníky. Část relikvii sv. Benedikta byla věnována ještě před jejich přenesením do Prahy, italskému klášteru v Ascoli.
Všech sv. Pět bratří mučedníků, bylo zařazeno mezi zemské patrony a jejich vlastní svátek se v Českách slavil 12. listopadu. Jejich kult byl rozšířen v Čechách, na Moravě, v Polsku, v Uhrách, v Itálii a také v kamaldulském řádu. V Polsku je úcta k nim dnes velmi živá, dnem jejich závazné památky je 13. listopad a jsou nazváni „První mučedníci Polska“. Jejich liturgický svátek se slaví v arcidiecézi poznańské i diecézi włocławské, jako hlavní patrony je má diecéze gorzowská. V rámci polské emigrace na počátku 20. stol. se jejich kult rozšířil i do USA.
ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Použitá literatura:
Buben, Milan M., Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha, 2000.
Encyklopedia katolicka XV., Lublin, 2011.
Zlámal, Bohumil: Pět svatých bratří, In: Bohemia Sancta, životopisy českých světců a přátel Božích, Praha, 1989.
Zlámal, Bohumil: Příručka českých církevních dějin I., Olomouc, 2005.
Foto: Veroniky Janečková
MSZAŁ RZYMSKI DLA DIECEZJI POLSKICH
POZNAŃ 1986