Je léto a všude kolem nás se příroda oděla do nejkrásnějších a nejjasnějších barev. Mezi nejkrásnější zástupce flóry patří květy všeho druhu, mezi nejvzácnější zlaté klasy obilí a léčivé rostliny. Máme před sebou potěchu oka i posilu těla. Oboje napovídá, že je třeba hledat také posilu duše, abychom dosáhli nikoli pouze krásy pozemské, ale také krásy nebeské, tedy věčného života. Církevní kalendář připomíná 15. srpna naši věčnou pouť, která se má jednou zakončit v Božím, věčném domově: zve nás ke slavení jedné z největších slavností léta, slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.
Obsahem slavnosti je účast Panny Marie na plnosti spásy, a to duší i tělem. Jako dogmatickou pravdu to 1. listopadu 1950 vyhlásil papež Pius XII. (*1876, †1958, papežem 1939) v apoštolské konstituci Munificentissimus Deus (Nekonečně štědrý Bůh).
Dějiny této slavnosti vypovídají o její starobylosti. Jeruzalémský lekcionář (jeho arménský překlad z poloviny 5. stol.) informuje o svátku 
Bohorodičky (Theotokos), jenž se v Jeruzalémě slavil už ve 4. století. Svůj název postupně měnil na řec. koimesis (lat. dormitio – usnutí), řec. analepsis (lat. transitus – přechod), nebo lat. pausatio (skonání) či reąuies (odpočinek ve formě odměny). Pozornost věřících se tak výrazně posunula od cti a privilegia mateřství Panny Marie k jejímu narození pro nebe.
Od druhého století byla totiž oslava mučedníků spojena s dies natalis – dnem zrození pro nebe a toto právo se vztahovalo i na Pannu Marii. Právě slavení jejího natale se považuje za protoassumptio (počátek nanebevzetí). Toto slavení se konalo v mariánském kostele zvaném kathisma (doslovně „místo odpočinku“). Kostel byl postaven u cesty mezi Betlémem a Jeruzalémem římskou poutnicí ve Svaté zemi Hikelií za prvního jeruzalémského patriarchy, svatého Juvenala (biskupem 422–458). I
tinerarium z 510, spojené s Antoniem z Plaisance, mluví o kostele poblíž Getseman: „v údolí Getseman je bazilika svaté (Panny) Marie, v které se ukazuje hrob, jak se říká, svaté (Panny) Marie vzaté do nebe “. K výraznému rozšíření tohoto svátku došlo po Efezském koncilu roku 431. Mariino natale rozkázal slavit na území celé své říše byzantský císař Mauritius (řec. Maurikios, *539, † 602, císařem 582), aby tím potlačil slavení staré pohanské slavnosti vinobraní. Kvůli tomu přeložil tento svátek z 18. ledna (kdy jej slavila Východní církev) na 15. srpen.
Na Západě je svátek poprvé zmíněn sv. Řehořem z Tours (*538, †594) jako součást galikánské liturgie. Slavil se 8. ledna pod názvem „Svátek Nanebevzetí Panny Marie“. Svatý Řehoř psal: „Tento svátek se slaví uprostřed jedenáctého měsíce.“ Galové totiž začínali nový rok v březnu, proto pro ně byl leden jedenáctým měsícem.
Jeronýmův kalendář uvádí dva termíny tohoto svátku: 18. leden a 15. srpen. V Missale gothicum se mezi 6. a 22. lednem nachází svátek Nanebevzetí Panny Marie, Matky našeho Pána (missa in adsumptione sanctae Mariae Matris Domini nostri), podobně jako v sakramentáři z Bobbia. Mohučská synoda (813) rozšířila svátek do celé Franské říše. Liber pontificalis (za papeže Sergia I.) zachovává název svátku dormitio (usnutí), Evangeliář z roku 740 pak sollemnitas de pausatione sanctae Mariae (slavnost skonání svaté Marie). V 7. století se v Římě slavilo 15. srpna natale sanctae Mariae (narození (pro nebe) svaté Marie), jak naznačuje Comes Romanus Wirziburgensis (8. stol.). Sakramentář Gelasianum (8. stol.) u nanebevzetí zdůrazňuje vzetí Mariina těla (per assumptionem corporalem). Původní Gregoriánský sakramentář nezahrnoval svátek Nanebevzetí, ale byl v sakramentáři zaslaném císaři Karlu Velikému (*748, †814, císařem 800).
Papež sv. Sergius I. (Syřan, *?650, †701, papežem 687) zavedl do slavení svátku noční a ranní procesí, které vycházelo z kostela sv. Hadriána a pokračovalo přes Forum do baziliky Matky Boží Větší, kde byla stáciová bohoslužba. V sakramentáři, který papež Hadrián I. (*?700, †795, papežem 772) poslal císaři Karlu Velikému, byl název svátku „Přijetí svaté Marie“ (Assumptio sanctae Mariae). Tento sakramentář také obsahoval formuli, jenž definovala povahu svátku 15. srpna: „Je to den, kdy byla Matka Boží podrobena dočasné smrti, pouta smrti však nemohla obejmout tu, z níž se narodil Tvůj vtělený Syn, náš Pán.“ Papež sv. Lev IV. (*790, †855, papežem 847) zavedl roku 847 vigilii tohoto svátku (konala se pravděpodobně ve stejné bazilice) a s největší pravděpodobností i oktávu slavenou v bazilice sv. Vavřince za hradbami. Vigilii zmiňuje v roce 856 také papež sv. Mikuláš I. (*?800, †867, papežem 858) v listě Bulharům. Tento papež také postavil na stejnou úroveň oktávu tohoto svátku (zrušena 1955) s velikonoční a svatodušní oktávou. Texty vigilie jsou spojeny s osobou sv. Lva IV., i když je to nepravděpodobné.
V 11. stol. se v Římě konal také jiný průvod. Vycházel 14. srpna ráno od baziliky sv. Vavřince za hradbami do Lateránu. Tam papež vzal ikonu Spasitele, aby jí přenesl do baziliky Panny Marie Větší. Tento průvod se zastavoval u kostelů, kolem kterých procházel. Také na Pyrenejském poloostrově nalezneme v Toledském sakramentáři svátek Nanebevzetí Panny Marie. Slavil se v rámci mozarabské (vizigótské) liturgie 15. srpna (Liber mozarabicus sacramentorum z 2. pol. 8. stol.). První modlitba tohoto procesí říká, že Matka Boží sice zemřela, ale pouta smrti ji nemohla udržet.
Vyhlášením článku víry papežem Piem XII., že „Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy“, došlo 1. listopadu 1950 k vytvoření nových, popř. úpravě stávajících textů v misálu a breviáři. Slavnostní mše si většinou uchovala texty z roku 1950, které byli poprvé použity právě u vyhlášení tohoto článku víry samotným papežem.
Oslava slavnosti Nanebevzetí Panny Marie je spojena také se žehnáním bylin, květů, prvotin z úrody polí i nových plodů z lesů a zahrad. Genezi tohoto zvyku je třeba hledat v obecném lidském „smyslu“, který oceňuje význam bylin v lidském životě, jejich terapeutickou sílu, a také v Bibli. V knize Exodus 23,19 je zmíněno, že prvotiny plodů země byly přineseny do chrámu jako projev vděčnosti. Tento zvyk převzali křesťané. Již autor Apoštolské tradice (2. pol. 4. stol.) zaznamenává žehnání plodů. V Konstantinopoli se v 11. stol. na svátek Usnutí Panny Marie (Dormitio) žehnalo hroznům. To souviselo s koncem sklizně vinné révy a bylo to pokračováním pohanského vinobraní. Díky tomu se svátek Nanebevzetí dostal v kalendáři na 15. srpen.
Křesťanský Západ spojoval svátek Nanebevzetí Panny Marie především s žehnáním bylin, což lze doložit v 10. století např. v německých oblastech. Do kostelů se přinášely různé bylinky a dělaly se z nich kytice nebo věnce. Jak pohanský starověk, tak pohanské národy na území Evropy znaly léčivou sílu rostlin. Tyto rostliny často sloužily jak medicíně, tak pohanským rituálům, a jedno s druhým bylo zdařile propojeno. Církev se při šíření víry tyto rituály snažila vymýtit. Proto na ty, kteří je prováděli, uvalovala církevní tresty. Dovolovala sběr bylin pouze při modlitbách Otče náš a Věřím v Boha. Nakonec se církev rozhodla tuto činnost „pokřtít“ a vytvořila církevní požehnání, které se později dostalo do dodatku Římského rituálu. Podle něho je účinek léčivých bylin darem Božím na přímluvu Panny Marie a svatých.
Žehnání na svátek Nanebevzetí Panny Marie souviselo také s tím, že většina rostlin byla kolem svátku ve své největší kráse a rozkvětu. Žehnání se navíc opírá o legendu, podle níž byl v hrobě Panny Marie nalezeny vonné květy. Květy ležely v místě, kde bylo původně tělo Panny Marie před Nanebevzetím. Slavnost Nanebevzetí je také díkůčiněním za úrodu. Při žních se do kostelů přinášely k požehnání věnce z obilných klasů jako poděkování Bohu a Panně Marii. Tento zvyk je dodnes obzvláště silný u našich severních sousedů v Polsku. Nanebevzetí tak bylo od počátku chápáno jako „svátek duchovní sklizně“, jako koruna života víry v oddanost Bohu.
Když svatý apoštol Pavel v Aténách na areopagu archóntů (staré aristokratické správní a soudní rady, složené z vědychtivých členů) hlásal zmrtvýchvstalého Krista, mnozí jeho členové mu řekli, že si jej poslechnou jindy. Ale jiní se obrátili a přijali víru, mezi nimi i Dionýsios Areopagita. Považovali totiž vzkříšení Krista za iracionální orientální mýtus, který má podivnou životnost, a houževnatě se drží i v čase exaktní a experimentální vědy. Nakonec i epochální fenomén české kultury, František Xaver Šalda (*1867, †1937) ve své vyzrálé studii O tzv. nesmrtelnosti básnického díla (1928) po mnohoročních zkušenostech, zážitcích a meditacích s udivující upřímností vyznal, že jediné katolické dogma o zmrtvýchvstání Krista a zmrtvýchvstání těla může plně uspokojit aspirace člověka, usilujícího o integrální osobní nesmrtelnost.
Mnozí tak mohou být překvapeni, že právě ta církev, o které se domnívali, že je spiritualistická, je církví vtěleného Slova a předkládá lidstvu pravdu: zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jeho nanebevstoupení a nanebevzetí Panny Marie; co čeká i na ty (vzkříšení těla), kteří věří v Krista ukřižovaného a kteří věří v Pannu Marii Nanebevzatou. Vždyť kde je Hlava (tajemného Těla – církve), tam mají být i údy. Kde je Matka, tam mají být i její děti. Hlava nám všem připravila místo v domě svého Otce, Matka nám pomáhá, abychom se tam dostali.
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Požitá literatura:
ADAM, Adolf: Liturgický rok, Praha 1998.
BERGER, Rupert: Liturgický slovník, Praha, 2008.
Encyklopedia katolicka XX., Lublin, 1989.
KÚTNÍK ŠMÁLOV, Josef: Litánie loretanské, Bratislava, 1998.
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006.